Požehnání nebo prokletí...
Znáte ten stav, kdy se vám do hlavy dostane písnička vy se jí ne a ne zbavit... Mně se přesně toto stalo dnes ráno a onou písničkou byl emocionální dryák „Proklínám“ od Janka Ledeckého. A tak jdu do práce, v duchu si notuju „Proklínám, tvoje ústa proklínám, tvoje oči ledovýýýýýýýýý“ … a najednou se zarazím. Neříká Pavel „Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.“ (Efezským 4/29) To bych asi neměla jen tak „zbůhdarma“ zpívat „Proklínám“ – vždyť z každého planého slova, které promluvím, budu skládat účty v den soudu. (Matouš 12/36)
No jo, když mně se ta písnička ale líbí… Co s tím? Tak jsem si ji zkusila přeformulovat tak, abych svými ústy chválila Boha. Vybrala jsem si požehnání místo zlořečení. Sice mi ji asi nikdo nenazpívá, ale co… můžu si ji zpívat sama… třeba ve sprše.
Luččin text: