Jedním tahem. Nebo dvěma?
Vyhnout se pozorování pěticípé komunistické hvězdy na vrcholu vánočního stromečku v KDNku je skoro tak obtížné jako nevnímat černou tečku uprostřed prázdného bílého papíru. Můžete se snažit sebevíc, můžete zpívat chvály o sto šest, můžete soustředěně poslouchat kázání, když už jednou víte, že tam je, stejně vám čas od času zabloudí oči k tak podivně nazdobenému stromečku.
Cestou domů jsem přemýšlela nad rozdíly mezi rudou pěticípou a židovskou šesticípou hvězdou. Tajemná symbolika pentagramu a hexagramu mi nic neříká, stejně tak hrůzy nacistické i komunistické genocidy znám jenom z vyprávění. Přesto podvědomě tuším, že pentagram v sobě skrývá smrt, kdežto hvězda Davidova je symbolem života. Ale … jak najít onen život? Kde se skrývá?
Seděla jsem v kuchyni za stolem a urputně malovala jednu hvězdičku vedle druhé, jak jsem se snažila celé té záležitosti přijít na kloub. Tu pěticípou, tu šesticípou. Tu zase jednu pěticípou a hnedle zase jednu šesticípou. Najednou mě něco napadlo: Zatímco pěticípou hvězdu snadno nakreslím jedním tahem z pěti úseček, tu šesticípou kreslím jako dva trojúhelníky – potřebuju tedy tahy dva. Že by se tady někde skrývalo jádro pudla? No jasně – pěticípá hvězda křičí do světa „vystačím si sám“, zato šesticípá připouští „tuhle část práce (jeden z trojúhelníků) zvládnu já, ale na tuhle (druhý trojúhelník) potřebuju tebe, Bože.“
A když mě k tomu v hlavě zazněly verše z Janova evangelia „V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“, věděla jsem, že tu svou odpověď právě našla.